Historie řemesla

Historie řemesla - Čalouník

Starověk
Starověk znal téměř všechny druhy nábytku. V této době býval čalouník jakýmsi konečným doplňovatelem zhotovených předmětů, ať už byly navrženy truhlářem nebo modelářem.
V dobách starého Egypta se přidělávaly polštáře na dřevěné kostry, pevné polštářování se vyrábělo za současného prošívání a mnohonásobného obšívaní stran. Dámské polštáře se plnily peřím, ostatní žíněmi a rostlinnými náhražkami. Na potahy se používala kůže s různými vřezanými a vrubovanými vzory, nejoblíbenější barvou byla červená. Velké oblibě se těšily tkaniny vyšívané různými vzory, švy se zakrývaly stuhami, prýmky a různým řasením, později třásněmi.
Nábytek v období antiky se zachoval jen ojediněle. Nejobvyklejším sedacím nábytkem byla sedátka bez opěradla, lehátka bývala zdobená a často se obkládala matracemi a polštáři. Řekové používali k potahům světlé látky, které byly drobně vzorkované tmavšími kresbami. V řecké domácnosti bylo poměrně málo nábytku - s tím kontrastoval přepychový, vysoce ornamentální styl římského života. Běžná zde byla především bronzová stolička s čalouněným sedadlem a níká podnožka. Obyčejná lavice se, podobně jako u Řeků, považovala za sedadlo sluhů a otroků. Čalouněné sedadlo o dvou běžných šířkách sloužilo jako čestné sedadlo pro jednotlivce. K důležitému vybavení interiéru patřily pohovky, protože Římané trávili vleže mnoho času – takto i jedli, přemýšleli nebo psali.
Středověk
Ve středověku bylo umění nábytku nadlouho zapomenuto, formy románského a ranně gotického nábytku byly hrubé, těžké a jednoduché. Sedací nábytek tvořila zejména lavice a trubková křesla. V bohatších domácnostech byly i lavice s opěradlem a područkami, jako čalounění sloužily volné polštáře. Židle, zvláště křesla, byly určeny pro vznešené osoby, jako byl kníže či biskup, v obyčejných domácnostech nebyly obvyklé.
Na gotickém nábytku se projevila nová technická zlepšení. Vodní pila pomohla v pozdní gotice obnovit rámovou konstrukci a dekorativní vylehčující výplně. Francouzský nábytek má polštáře pevně připojené kovovými hřebíky a zkrášlené krátkými třásněmi. K potahu se užívalo kůže, vzorovaných tkanin a výšivek. V Itálii se vyráběly nádherné sametové a brokátové látky, které znal celý svět. Potahoval se jimi nábytek, ale také se z nich zhotovovaly oděvy. Vzor byl vetkán ze zlata, nebo žlutého hedvábí, v gotické době se velice rozšířily křížové výšivky – červené, zelené nebo modré, za vzor sloužilo buď révoví, nebo různé geometrické ornamenty.
Novověk
Renesanční nábytek se stává uměleckým výtvorem, v této době se objevuje opravdu dobrý čalouněný sedací nábytek, který spojuje komfort a účelnost. Křeslo, židle s opěradlem nebo bez něho, sedačka a pohovka náležející do stejné místnosti byly vždy opatřovány stejným potahem i ozdobou, potah byl kožený nebo látkový. Polštářování a potahování nábytku se vžilo v 16. století, polštářem a potahy se zakrývaly veškeré dřevěné části. Potahové látky byly brokáty, samety a kůže, které byly křiklavých a ostrých barev. Používaly se kovové hřebíky a bohatě se přidávaly prýmky a třásně.
Spolu s barokem vstoupilo počátkem 17.století evropské nábytkové umění do nového období. Výroba nábytku byla svěřována nejpovolanějším umělcům a oceňována právě tak jako malba a plastika. Po celé Evropě se napodobovaly typy převzaté z Itálie. Sedací nábytek se stal především prostředkem reprezentace, začíná se uplatňovat pevné čalounění. Židle se stávají běžným zařízením a začínají se sestavovat několikadílné nábytkové skupiny. Některé židle byly potaženy sametem nebo hedvábím s orientálními vzory. Pro polštářování se používaly těžké hřebíky, jejichž kulaté hlavičky působily jako ornament. Stále větší důležitosti nabývala postel, bohatě architektonicky členěná, na balustrových podpěrách, s trámovým baldachýnem a nákladnými textilními závěsy. Za Ludvíka XIV. se začal odlišovat dvorní a měšťanský nábytek, v této době také vzniká první šitá výplň .
V období rokoka přestal mít nábytek své stálé místo v prostoru, zařízení tvořily lehčí a přenosné kusy. Opět vystupují dřevěné konstrukce a nábytek je vytvářen k pohodlí uživatele, vzniká například křeslo k psacímu stolu, křeslo k úpravě účesů. Dámská móda krinolín ovlivnila i konstrukci křesla, područka tak nepřecházela do předních noh, ale do obvodové konstrukce pod sedadlem. Vznikají křesla s prohnutým zadním opěradlem přiléhajícím k tělu. Ložnice se ve vyšších vrstvách stává odděleným intimním prostorem, ale neztrácí ani svou společenskou důležitost. Lůžka se někdy zabudovávají do výklenku a nebesa se připevňují na stěnu, jindy se lehací nábytek blíží pohovkám s vysokými opěradly. Přepychová postel s nebesy a baldachýny byla bohatě čalouněna a zdobena. Začaly se čalounit i lavice, takže se na nich dalo pohodlně odpočívat.
V poslední čtvrtině 18. století se objevuje klasicismus. Rovné linie nábytku jsou inspirovány znovu oživeným zájmem o antiku. Potahové textilie byly drobně vzorované, rovně pruhované. Čalounění bylo buď ve formě volných, ostře hranatých polštářů pokládáno na pevný podklad, nebo bylo pevně přichyceno ke kostře. U celočalouněného nábytku se používalo měkké vtahované čalounění, u křesel se čalounila nejen sedadla a opěradla, ale i područky měly čalouněné manžety.
Dalším důležitým momentem pro tento obor byl rok 1805, kdy ve Vídni dochází k vynálezu první tlačené pružiny, díky které se stal nábytek velice pohodlným. Posledním významným předělem v čalounictví je rok 1953, kdy došlo k výrobě lamelového roštu. Ten zvyšuje ortopedické vlastnosti matrace a její odvětrávání, aby se v posteli netvořila plíseň. Lamelový rošt může být vyroben ze dřeva, méně častěji ze železa nebo z umělé hmoty. Skládá se z pevného rámu a lamel, které jsou v rámu uloženy.

Vytisknout stránku Vytisknout stránku